Knírač

Knírač

  • Knírač malý je menší kopie knírače středního, rozdíl ve velikosti je asi 15 cm. Jde o plemeno služebních psů a jiným názvem se mu také říká miniaturní, neboli trpasličí.
  • Knírač střední je psí plemeno původem z Německa, ze kterého se postupně vyšlechtil knírač velký a knírač malý.
  • Knírač velký (anglicky: Giant Schnauzer, německy: Riesenschnauzer) je větší, pracovní a masivní psí plemeno oblíbené po celém světě.

 

Knírač malý

Historie

Toto plemeno, jak ho známe v dnešní podobě, je poměrně mladé. Podle některých názorů sahají kníračovy kořeny až do roku 3000 před našim letopočtem. Ovšem až na konci 19. století se poprvé objevili psi s podobou současného knírače. Byl vyšlechtěn v Německu křížením knírače středního s miniaturními pinči. Hlavní záměr tohoto šlechtění byl vytvořit zmenšený a co nejvěrnější obraz středního knírače. Až do roku 1917 byl označován jako drsnosrstý trpasličí pinč . Hrubosrstí pinčové byli oficiálně přejmenováni na knírače až v roce 1917 ve 4. Svazku plemenné knihy Pinches-Schnauzer.

Povaha

Knírač je velice živý, pozorný a díky své inteligenci je vhodný na psí sporty a dodnes jsou používaní k vyhledávání drog u policie. Je to velmi dobrý hlídač, ale používá se spíše jako společník. Jeho výcvik musí být laskavý, ale důsledný. Jeho oblíbenost ale znovu stoupá a opět se začíná objevovat na kynologických cvičištích pro svou velkou chuť pracovat.

S dětmi vychází dobře, ale nenechá si líbit něco, co je mu nepříjemné, proto je nutné před seznámením s dětmi je seznámit, jak se ke psu chovat.

Vzhled

Malí knírači jsou menšího vzrůstu, silní, spíše podsadití než štíhlí. Jedinec tohoto plemene je zmenšenou kopií středního knírače. Toto plemeno má kvadratickou stavbu těla a výška malého knírače v kohoutku odpovídá zhruba délce trupu. Hlava by měla odpovídat mohutnosti psa a je výrazná především díky mohutným vousům. Tito psi mají dobře vyvinutý čenich vždy černé barvy a jejich uši jsou vysoko a rovnoměrně nasazené – v České republice nekupírované. Taktéž ocas se v České republice nekupíruje. Knírači by měli mít tvrdou, hustou, až drátovitou srst, o kterou je třeba pravidelně pečovat trimováním po těle a upravovat stříháním na nohou, hlavě, hrudi a kolemřitního otvoru. Aby knírač vypadal skutečně jako knírač, je třeba zvolit správný střih, který podtrhne přednosti plemene.Mezi ty patří především již zmiňované typické husté vousy a silné končetiny.

Hravé štěně

Knírač malý existuje ve čtyřech barevných variantách:

  • Knírač malý bílý (Zwergschnauzer Weiss)
  • Knírač malý černostříbřitý (Zwergschnauzer Schwarz-Silber)
  • Knírač malý černý (Zwergschnauzer Schwarz)
  • Knírač malý pepř a sůl (Zwergschnauzer Pfeffersalz)

fotografie zde 


 

Knírač malý
Knírač malý bílý.JPGKnírač malý – bílý
Základní informace
země původu Německo Německo
Tělesná charakteristika
hmotnost 4,5–7 kg
výška † 30–35 cm
barva černá
černostříbřitá
pepř a sůl
bílá
Klasifikace a standard
skupina FCI 2: Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi
sekce FCI 1: Pinčové a knírači
podsekce FCI 1.2: Knírači
FCI standard

Knírač střední

Původ a historie

Střední knírači patří mezi stará plemena psů. Postupně se vyvinuli z hrubosrstých pinčů střední velikosti. Už na středověkých obrazech a rytinách nacházíme vousaté a štětinaté psy, kteří by mohli patřit k předkům kníračů. Tito psi hlídali statky, doprovázeli formany a chytali ve stájích krysy a velké myši, proto získali někde stále užívané jméno stájový pinč. Počátek cíleného chovu se datuje ke konci 19. století. Tehdy samozřejmě knírači vypadali jinak než dnes. Na kníračích se mimo jiné hodnotila hebká srst. V novodobé historii se střední knírači používali jako služební psi, hlídači či jako společníci. Postupem času se cílenou miniaturizací vyvinuli malí knírači, kteří jsou stejně jako knírač velký samostatným plemenem.

Vzhled

Střední knírač je středně velký pes, stavba těla je kvadratická, což znamená, že výška v kohoutku zhruba odpovídá délce těla. Fena může být v trupu mírně delší. Zvíře je podsadité, houževnaté, dobře osvalené, ne štíhlé nebo naopak těžkopádné. Hlava se silnými čelistmi je nápadná mohutným vousem, u vynikajících kníračů dosahujícím až k úrovni prsou. Dlouhé obočí zakrývá oči. Nosní houba je poměrně velká, černá. Oči kulaté, mají být co nejtmavší. Uši je vČeské republice zakázáno kupírovat, pak jsou klopené, trojúhelníkovité, špičkami přilehlé k lícím. Krátký, rovný, silný krk, hrudník má dosahovat až k loktům. Břicho je mírně vtažené, záda se lehce svažují k ocasu, mají být rovná. Ocas se většinou kupíruje na dva či tři články, někteří majitelé ho nechávají dlouhý; pak může dosahovat značné délky nebo se dokonce zakrucuje. Prsty jsou krátké, tlapka kočičí, uzavřená, drápy tvrdé, čistě černé.

Srst knírače je hrubá, hustá, drátovitá, s hustou podsadou a dobře přiléhajícími pesíky, pouze na nohách může být jemnější. U středních kníračů je barvy pepř a sůl nebo černá. Je žádoucí, aby zbarvení bylo bez barevných příměsí. Černý knírač má být leskle černý, často se vyskytne načervenalé zbarvení vousu a obočí, které je na závadu. Tento nadbytek pigmentu není pro knírače typický, černí knírači mají více zdravotních problémů. Barva pepř a sůl patří k nejpůvodnějším zbarvením psů, je typická pro vlky, tzv. aguti-zbarvení. Dojem pepře a soli vzniká pravidelným střídáním pigmentované a nepigmentované části chlupu, který pak vypadá jako dikobrazí osten. Žádoucí je co nejhomogennější rozložení, ale většina psů má po těle rozložena tmavší a světlejší místa, např. tmavší masku a světlejší bradku, která dává psovi žádoucí neohrožený výraz

Povaha

I dospělí knírači si rádi hrají

Střední knírači jsou nebojácní, velmi temperamentní psi s osobností. Vynikají značnou inteligencí a lze je výborně vycvičit jako psy služební, lavinové, asistenční a obranáře. Knírači ovšem bývají dosti tvrdohlaví a celý život nepřestanou soupeřit o vůdčí místo ve smečce (v rodině), proto je vhodné, aby jejich majitel měl již nějaké kynologické zkušenosti a dokázal nesmlouvavě svému knírači vymezit hranice, za které pes nesmí, aby se z normálně poslušného zvířete nestal nezvladatelný domácí tyran. Správně vedený knírač bude celý život veselým, hravým zvířetem, které majitele poslechne a svou rodinu miluje. Malý knírač si nenechá od dětí nic líbit a oproti malému knírači se k dětem moc nehodí.

Péče

Péče o knírače není nijak zvlášť náročná. Pes se cítí dobře v bytě i na zahradě a není pro něj třeba vymýšlet zvláštní zábavu jako pro chrty, ani nebude shánět do houfu děti či slepice jako pastevecká plemena. Knírač je nadšen z běžných procházek s majitelem, pokud je mu dána volnost, aby mohl uspokojit svou zvědavost a touhu po kontaktu s jinými psy. Pro tyto psy je vhodná např. soutěž agility. Ovšem jako teritoriální pes bude ohlašovat bouřlivým štěkotem každého kolemjdoucího a občas může podlehnout svému původu a bude se snažit pochytat všechny myši v okolí, přičemž do svých aktivit zahrne vše od velikosti pavouka do velikosti kočky.

Knírač se pravidelně češe a po každém krmení by mu měl být umyt a pročesán vous. Samotného psa není třeba koupat, pokud není vyloženě špinavý, pak ovšem stačí opláchnout ho čistou vodou. Pokud pes rád plave, není třeba mu v tom bránit. Knírači se několikrát ročně trimují a pokud si to majitel přeje, může nechat knírače v létě ostříhat. Úpravu na výstavy je pro začínající chovatele jednodušší nechat na zkušenějších nebo na specializovaných salónech. Úprava kníračů v Evropě a USA se trochu liší.

Zdraví

Mladá štěňata pepř a sůl jsou zpočátku tmavá

Knírači patří obecně mezi odolné psy. Vzhledem k tomu, že knírači nebyli nikdy módní rasou, nedocházelo k nadprodukci nekvalitních štěňat a plemeno středních kníračů není zatíženo žádnou významnou vadou, jak známe u plemen jiných. I vůči běžným psím nemocem jsou knírači poměrně odolní. U středních černých kníračů v posledních deseti letech dochází z ne zcela jasných příčin ve vyšším věku ke karcinomu zadních tlapek, který, není-li včas léčen, vede ke smrti psa. Střední knírači se dožívají 15—16 let, černí knírači o něco méně.

Chov

Feny středních kníračů hárají obvykle dvakrát ročně, poprvé mezi 9—12 měsíci. Vrhy bývají početnější. Vhodný čas pro odběr štěněte je od 7. týdne. Mladá štěňata si dobře zvykají a rychle se učí.

V umění a literatuře

Střední knírač jménem Fox (Max) se objevil například v knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války od Jaroslava Haška.

fotografie zde 


Knírač střední
Sznaucer średni h222.jpgKnírač střední ve zbarvení pepř a sůl
Základní informace
země původu Německo Německo
Tělesná charakteristika
hmotnost 14–20 kg
výška † 45–50 cm
barva černá
pepř a sůl
Klasifikace a standard
skupina FCI 2: Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi
sekce FCI 1: Pinčové a knírači
podsekce FCI 1.2: Knírači
FCI standard

 


Knírač velký

Srst

Pokud je trimován ručně, má velký knírač hrubou, drátovitou srst a hustou, jemnou podsadu. Barva srsti je buďto černá nebo pepř a sůl (šedá). Váží mezi 35 až 45 kg a míra v kohoutku je mezi 60 až 70 cm.

Historie

Plemeno vznikalo ve druhé polovině 19. století v německých regionech Bavorsko a Württembersko. Jeho původ nelze jednoznačně určit, protože písemných dokument o křížení se dochovalo jen málo. Proto je období do roku 1895, kdy byly založeny plemenné knihy, obdobím pouhých dohadů.

Předchůdcem velkého knírače byl nejspíše honácký pes, který do Bavorska přišel s maďarskými pastevci, kteří tam přiháněli prodaný dobytek. Byl mohutný, černý s hrubě osrstěný. Díky charakterovým vlastnostem, pracovním schopnostem a odolnosti vůči nepřízni počasí takto namíchaného psa, byli sedláky vhodní jedinci mezi sebou pářeni podle zcela racionálních úvah. Tak postupně vznikaly rázy vysokých psů s hrubou srstí a mohutným vousem, protáhlého formátu a přibližně výšky 55 cm, s klidnou a vyrovnanou povahou, dobrou ostražitostí při hlídání selských dvorů a stád. Chov takového psa měl zřejmě v těchto oblastech staletou tradici, a když na konci 19. století začaly v Německu vznikat chovatelské kluby a jejich plemenné knihy, zapojili se do chovu lidí s chovatelskými zkušenostmi, se snahou o zlepšení plemen a stanovení podmínek a cílů jejich chovu. V té době vykazoval předchůdce velkého knírače hrubou srst, barvu nejen černou, nýbrž i žluto až červenohnědou, případně šedě prokvetlou, kupírované uši a ocas.

I když německé prameny uvádějí jako výchozí rodičovský materiál velkého knírače nějakou místní původní varietu psa, nelze v pozdějším období vyloučit i vliv jiných původních velkých plemen psů. Vedle již zmíněného mnichovského knírače a honáckých psů z východu se zde mohli uplatnit přerostlý střední knírač, pinč, hrubosrstí ovčáčtí psi, flanderský bouvier, velký pudl, velká černá doga, ev. ruská ovčarka.

fotografie zde 

 

 


 

Knírač velký
GiantSchnauzer.jpgKnírač velký (kupírovaný pes)
Základní informace
země původu Bavorsko Bavorsko
Bádensko-Württembersko Bádensko-Württembersko
Tělesná charakteristika
hmotnost 35–45 kg
výška † 60–70 cm
barva černá
pepř a sůl
Klasifikace a standard
skupina FCI 2: Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští honáčtí psi
sekce FCI 1: Pinčové a knírači
podsekce FCI 181: Knírač velký
FCI standard

zdroj: wikipedie